Vyrůstal jsem na kraji malé vesnice na Třeboňsku, kde jsem měl přírodu vždy na dosah. Od prvních dnů, kdy jsem se naučil chodit, jsem začal pobíhat po naší rozlehlé a zarostlé zahradě. Kroky v trávě pro mě tudíž byly přirozenější, než chození po linu ve školce, kam jsem chodil dohromady tři dny. Když mě máma zkoušela ráno odevzdávat učitelkám, svými hysterickými záchvaty jsem si vydobyl návrat na zahradu, kam mě rodiče celé dětství odkládali místo školky. Touha svobodně se toulat a objevovat zákoutí džungle Třeboňska byla silnější než potřeba kontaktu s jinými dětmi. Díky tomu jsem mohl zažívat každodenní svobodu, která je pro mě důležitá i dnes. Svoboda, to je asi to hlavní, co pro mě příroda ztělesňuje.
Mohl jsem kdykoli vyrazit ven a stavět bunkry, skákat po balících sena nebo je různě přemisťovat, brodit se bažinami, nebo lézt po stromech. Hodiny jsem pozoroval ptáky, kteří stavěli hnízda v mých budkách, nebo obojživelníky a další vodní zvířata v našem zahradním jezírku. To vše ve mně vytvořilo pocit sounáležitosti s přírodou, ve které mám pocit domova, ať je to kdekoliv. Naučil jsem se neštítit se přírody a překonávat nepohodlí, ke kterému často vybízí. Nikdy jsem nemusel poslouchat povely jako: „fuj, na to nešahej, kousne tě to“, „nelez na ten strom, spadneš“, „nelez do toho rybníka, budeš smrdět“. Naopak, začal jsem chodit do přírodovědného oddílu, kde tohle všechno bylo nezbytné pro to, abychom přírodu poznali, něco se o ní naučili a získali dovednosti pro pobyt v ní. Objevování a pozorování přírody ať už na vlastní pěst, nebo s oddílem ve mně zanechalo navždy vědomosti, které uplatňuji ve svém životě v mnoha směrech.
Fotografování
Láska k focení přírody se u mě probudila ve 12 letech, když jsem si začal půjčovat oddílový foťák. Zaměřil jsem se na fotografování ptáků, kteří mě zajímají nejvíce. Stavěl jsem různé fotografické úkryty, čekal mnoho hodin v mrazu na orly mořské nebo se prodíral rákosím, abych vyfotil potápky roháče. Obnášelo to velkou trpělivost a dostatek času stráveného na jednom místě. Díky dlouhodobému pozorování zvířat jsem se sice naučil hodně o jejich chování, nemohl jsem ale naplno rozvíjet kreativní část fotografování a hrát si s novými nápady. V důsledku úbytku populací vodních ptáků na třeboňských rybnících v kombinaci s jejich plachostí, ubývá příležitostí k jejich fotografování.
Po střední škole jsem vyrazil do světa a rok a půl žil v Irsku, kde jsem se hodně naučil při focení mořských ptáků na divokých útesech. Postupem času jsem začal fotit starým analogovým foťákem na film. Baví mě nedokonalost snímků, barvy a nutnost přemýšlet nad každým záběrem. Fotografování mě trénuje v soustředěnosti, díky které jsem se naučil nevnímat hučení mých myšlenek a nebýt na toulkách přírodou jen tělem, ale i duší. Touhu získat snímky často přebíjí údiv z interakcí mezi zvířaty, prostředím a mnou, proto foťák v těchto momentech odkládám a jen pozoruji své okolí. Při fotografování lidí v krajině zachycuji hlavně momenty, ze kterých je cítit, jak příroda působí na lidskou psychiku.
Výpravy do přírody
Do přírody se vydávám v každé volné chvíli, zvláště když mi dochází dech ve městském prostředí, které vnímám do jisté míry jako umělé a odtržené od mého přirozeného prostředí. Plyne to asi z té potřeby svobody, kterou venku prožívám, cítím se být více sám sebou a jsem šťastný. Jako malý jsem se dobrovolně vystavoval výzvám přírody, ať už na vlastní pěst kolem své vesnice, nebo delšími výpravami s oddílem.
Dodnes si živě pamatuji pocity z puťáku přes Novohradské hory, když mi bylo 13 let. Celý týden pršelo, každý den jsme ušli 25 km. Skoro všichni jsme měli průjem, protože jsme pili vodu z potůčků, které ale byly deštěm rozvodněné a tudíž špinavé. Táhl jsem na svých hubených zádech obrovský batoh, který byl skoro těžší než já. O první větev se mi roztrhla igelitová pláštěnka, takže jsem přes hlavu nosil tropiko ze stanu, přes které jsem moc neviděl na cestu. Měl jsem často hlad a byla mi zima na trvale promočené nohy. Když jsem přijel domů, padl jsem tátovi do náruče se slzami v očích a pak dva dny spal. Po mnoha letech, když procházím stejná místa, vybavuju si každý moment na každém místě, kterým jsme procházeli. Vzpomínám na to s láskou a s vděčností.
Jsem přesvědčen, že příroda umí člověka vyzývat k překonávání sebe sama. Vidím velkou sílu ve schopnosti zvládat někdy náročné podmínky v přírodě, kterým většina dětí v dnešní době není vystavována. Je od nich naopak chráněna zesilující civilizační glazurou, která nás sice chrání od nepříjemných vlivů, ale zároveň přetrhává vztah k přírodě. Jsme závislí na všem, co činí naše životy pohodlnější. Když jsem delší dobu v Praze, všímám si, jak snadno se nechám rozmazlit dostupností všeho, co zrovna potřebuji. Nedávno jsem po dlouhé době šel jako vedoucí na výpravu s našim oddílem. Brodili jsme se po kolena ve sněhu, který vše pokrýval.
V lese jsme tudíž ani neviděli, jestli je na zemi dostatek dřeva, které bylo večer potřeba na rozdělání ohně. V půl páté se setmělo, začali jsme vařit na ohni a sušit promočené boty a ponožky. Teplota klesla na -15 stupňů a všechna voda v lahvích zmrzla na kámen. Stál jsem tak u ohně a bylo mi úzko. Pozoroval jsem děti a hledal někoho, kdo by byl podobně vystrašený jako já. Ale děti ani nemrkly, smály se svým vtipům a tomu, jak jejich mokré boty ztvrdly mrazem a nešlo se do nich nazout. Proto se do přírody stále vracím, abych nezapomínal na základní potřeby, které jsme ve městě zvyklí dostávat automaticky.
Vesnice
S rodinou se již pár let věnujeme malému hospodářství. Pronajali jsme si krásné louky a sad a paseme zde stádo ovcí. Většinu věcí se učíme za pochodu formou pokus - omyl, což je někdy vysilující, ale i komické. Než jsme se třeba naučili převést ovce z jedné pastviny na druhou, stálo nás to mnoho naběhaných kilometrů za utíkajícím stádem. Práce kolem farmy je ale osvěžující a dává mi smysl. Na pastvinách přibývá mnoho druhů rostlin, za kterými zase přilétají nové druhy motýlů. Malé hospodářství z minulosti ke krajině patří a pomáhá udržovat krajinný ráz.
Někdy jsme tak vysílení, že se sebe ptáme, proč to všechno děláme. Někdy je těžké komunikovat s místními vesnickými domorodci, kteří nám občas nakrmí pečivem ovce a těm je poté blbě. Když ale vidím čerstvě narozená jehňata, mám z toho dobrý pocit. Je to přirozený koloběh v podobě rostoucí trávy, usušeného sena a balíků, ze kterých v zimě ovce žijí, a nakonec vesele poskakující mláďata. Funguje to sice za naší pomoci a dohledu, ale jinak vše probíhá samostatně a přirozeně.
Pražská zvířecí záchranka
Pracuji na plný úvazek jako zvířecí záchranář. Projekt Pražská zvířecí záchranka je služba pro všechny volně žijící živočichy, kteří se ocitnou v nouzi. Vypomáhám s odchytem a transportem zvířat třem záchranným stanicím v Praze a okolí. Na své práci mám rád nepředvídatelnost každého dne. Nikdy nevím, kdo mi zavolá, kam pojedu a kvůli jakému zvířeti. Objevuji tak krásná místa, hlavně v Praze západ, kterou jsem si oblíbil.
Na výjezdech se bavím s různorodými lidmi, v jednom dni potkám třeba starou babičku i manažera velké firmy a se všemi máme společné téma o zraněném zvířeti. V lidech se kontaktem tváří tvář s divokým zvířetem často probouzí zájem o přírodu. Mají radost, že mu pomohli, že si ho všimli a zavolali někoho, kdo mu poskytne další péči.
Je neuvěřitelné, kolik zvířat v Praze a okolí žije. Při odchytech se stále učím, jak k vystresovaným zvířatům přistupovat. Některé odchyty jsou komplikované, například když si kachna udělá hnízdo na střeše garáže a mláďata se po vylíhnutí nemohou z místa dostat. Když se objevím s podběrákem, je neuvěřitelné pozorovat inteligenci kachní mámy, která okamžitě pochopí, na co podběrák slouží. Její mateřské pouto k mláďatům je tak silné a fascinující, že podnikne cokoliv, aby je ochránila a podběráku unikla.
Některé příběhy jsou i smutné. Pohled na zbídačená zvířata, která mnoho dnů leží na jednom místě, než si jich všimne náhodný kolemjdoucí, je neradostný. Vidím, kolik překážek musí zvířata překonávat kvůli naší zdokonalující se infrastruktuře, a je mi to líto. Setkávám se s opuštěnými mláďaty, jejichž rodiče srazilo auto, nebo narazili do okna celoprosklených budov. Snažím se ale nevysilovat se frustrací a beznadějí, spíš se soustředit na svou pozici, ze které mám možnost alespoň trochu jejich utrpení odčinit.
Zde je má tvorba
S fotoaparátem sleduji obyčejné chvíle lidí kolem sebe, fotografuji společenské akce, svatby a další nevšední události.
Kontakt
Pokud Vás zaujala má tvorba, máte dotazy k mé činnosti nebo zájem o některou z mých služeb, kontaktujte mě.